Jak vzpomínáte na své funkcionářské působení? Nechybělo vám tehdy trénování?
Ono už to utíká, už je to skoro rok a půl. Chodil jsem na hřiště s juniorkou, dorostem, s áčkem, tehdy ještě i s Jardou Šilhavým, protože jsem to zkrátka měl na starost. Takže jsem na trénincích byl, jen jsem je nemusel vymýšlet.
A co jste dělal od té doby, když jste ve fotbale nebyl příliš vidět?
Chodil jsem na profilicenci s trenéry, co teď budou dělat v lednu závěrečné zkoušky. Nejen abych si doplňoval vědomosti, ale také abych si skautoval mladé trenéry. Hlavně jsem si chtěl odpočinout od každodenního stresu, což se mi snad podařilo a teď mám hodně chuti k další práci.
Takže nabídka Slovanu přišla v ideálním období?
Přesně tak. Už jsem se nudil, dokonce i manželka mi říkala, že už jsem protivnej (směje se). Nechci říct, že by člověk neměl co na práci, ale už jsem tomu věnoval celý rok. Jezdil jsem různě po stážích, hledal jsem různé formy nadstavby. Přeci jen, jako trenér jsem začal v roce 1982, což když dopočítáte, to je dost let. Trenéřina se vyvíjí, stejně tak komunikační věci.
Co se například změnilo?
Dnes mluvíte s hráči jinak, než když jsem začínal. Vyvíjí se i vztah s majiteli, když tu byl socialismus a všechno bylo všech. Budějovické angažmá mi hodně pomohlo, že jsem poznal i tu druhou stranu. Jednáte s majitelem a občas se musíte i podřídit. Pokud má klub jasnou vizi a filosofii, je to jednoduché. Problém nastává, když jasnou vizi předloží, ale pak nedodržuje, a vůbec nejhorší případ pak je, když vize vůbec není.
Slovan je momentálně 15., není tedy podle vás toto angažmá trochu riskantní?
Ono je trenérské povolání vždy. Na to už jsem zvyklý a nedělá mi to problém. Každého trenéra tu angažmá zavazuje v tom, že vždy navazuje na práci, který tu byla v historii velmi úspěšná. Slovan je mužstvo, které je z nepražských klubů jasně nejúspěšnější v české lize. Navázat na jména, která tu byla, jako Jarda Šilhavý, Víťa Lavička nebo pan Škorpil, to jsou jména, mezi která bych se velmi rád zařadil.
S bojem o záchranu máte navíc zkušenosti. Mohla by to být pro vás výhoda?
Nevím, jestli to vůbec bude v něčem podobné. Každá situace vyžaduje něco trochu jiného a to vám v této chvíli nepovím. Ale základní principy tu jsou, hlavně velký tlak. Vždy jsem četl, že Slovan není zvyklý hrát o udržení, ale to jsou jen slova. Záleží na tom, jak si to hráči vysvětlí, jak na ně působí realizační tým a naopak. I vedení klubu musí pochopit, že situace není jednoduchá. Vše je o celkovém klimatu, které koneckonců vytvářejí i novináři.
Zůstává zbytek realizačního týmu ve stejném složení?
Ano. Jak už jsem zmínil během tiskové konference, jsem tu v libereckém klubu cizí člověk. Potřeboval jsem tedy někoho domácího, kdo to tu zná. To mi v začátku hrozně pomůže. V lize už se pohybuji nějakou dobu, jsou tu tedy i kluci, které znám, trénoval jsem je, hrál jsem proti nim a připravoval se na ně. Myslím, že třeba kluci u mládeže jsou často bývalí fotbalisti, kteří mě třeba trápili a někdy i poráželi (úsměv). Od nich budeme společně s Pepou požadovat nějakou práci a pomoc. Bude to celé společné dílo.
Na severu jste už působil, konkrétně v Jablonci. Jak si pamatujete toto období?
(úsměv) To bych moc nerozebíral, vím, že je tu rivalita a Slovan s Jabloncem jsou jako pes s kočkou. Letos asi Jablonec nedoženeme, samozřejmě bych si to přál, ale ztráta je velká.
Co bude nyní na začátku vašeho působení to nejdůležitější?
Jednoznačně musíme nejprve hráče připravit po taktické stránce. To je základ. Pak nějaké taktické věci, co si člověk představuje, jak hrát. Je to tu podobné, jako třeba na Spartě. Tady už se nechce hrát nějaký ustrašený fotbal, na něco čekat. Když jsem sem jezdil jako soupeř, viděl jsem, jak místní publikum reaguje na takové stavy. Jsou navíc zvyklí koukat se na fotbal, kde se hraje o titul. Z tohohle pohledu máme laťku nastavenou hodně vysoko a nebude jednoduché to naplnit.
