Liberec - Slovan v odvetě semifinále play-off o umístění Chance Ligy nedokázal zvrátit nepříznivý výsledek z prvního duelu a i přes domácí výhru 1:0 nad Bohemians pro něj sezona končí. Hlavní pozornost ale patřila útočníkovi Michaelu Rabušicovi, který po utkání oficiálně ukončil svou profesionální kariéru. V rozhovoru zhodnotil nejen dvojzápas s Bohemians, ale i celou svou bohatou kariéru, která čítá 200 ligových startů za Liberec. Rabušic zároveň naznačil, že u fotbalu zůstane v jiné roli a rozloučil se s fanoušky dojemným ceremoniálem.
Jak jsi viděl dnešní zápas?
Věděli jsme, do čeho jdeme po tom prvním zápase na Bohemce. Doufali jsme, že nám přijde nějaký rychlý gól, kterým bychom to mohli zlomit. Myslím si, že nějaké příležitosti tam v prvním poločase byly, ale ten gól prostě nepřišel. Nedostali jsme Bohemku pod takový tlak, aby znervózněla. Ten gól přišel pozdě a pak už těch závarů a šancí bylo míň. Bohemka asi postoupila zaslouženě. My jsme si ten dvojzápas prohráli už v Praze – tam jsme měli spoustu šancí, ale Bohemka z minima vytěžila maximum.
Byl to tvůj poslední zápas v profesionální kariéře, nebo ještě uvažuješ o pokračování?
Byl to můj poslední zápas. Já už vlastně skoro dva měsíce netrénuju, protože mám problém s kolenem. Už to prostě nešlo. Jakž takž jsem se připravil na ten dnešní zápas. Bohužel jsme si to malovali trochu jinak, všichni jsme doufali, že skončíme v té první skupině. Ale zápas s Bohemkou tomu nenahrál. Tak to prostě je. Dneska jsem odehrál svůj poslední zápas – i když ne úplně tak, jak bych si přál. Ale všechno jednou končí a teď začne nějaká nová etapa.
Po zápase byl ceremoniál s fanoušky a dostal jsi dres s číslem 200. Bylo to pro tebe hodně emotivní?
Určitě. Už celý den jsem nad tím přemýšlel, všechno najednou děláte naposled, takovou tu svou rutinu. Ale tak to prostě je. Ty emoce tam nakonec byly, hlavně kvůli rodině a všemu okolo. Holt něco děláte celý život a teď to najednou končí. Ale já doufám, že jsem připravený jít dál a zapojit se do chodu klubu a pomoct tomu, abychom byli ještě výš než doteď.
Můžeš poodhalit, co tě teď čeká ve Slovanu po hráčské kariéře?
Bavíme se s Honzou Nezmarem o tom, co by bylo nejlepší pro klub i pro mě. Teď bude čas pořádně se rozhodnout, kam by ta cesta měla směřovat. Určitě to bude v rámci výchovy hráčů a pomoci s tím, abychom produkovali víc kluků z akademie do A-týmu. To by mohla být moje cesta.
Cítíš, že je tahle sezona začátkem nové etapy i pro Liberec?
Stoprocentně. Mě osobně mrzí, že jsem se zranil v generálce v létě, protože jsem chtěl tomu týmu pomoct na hřišti. Ale nešlo to. Byl jsem alespoň pomocnou rukou v kabině. Ten tým se celou sezonu budoval – byly skvělé zápasy, ale i facky. Myslím, že nás poznamenal i zápas s Karvinou, kde jsme to nezvládli. Když na nás byl větší tlak, ještě jsme na to nebyli stoprocentně připravení. Ale poučíme se a věřím, že příští sezona bude lepší. Klub se taky posouvá – marketing, prezentace – ale nejdůležitější jsou výsledky na hřišti.
Plánuješ si ještě zahrát fotbal někde na amatérské úrovni?
Kamarádi mě přemlouvají pořád. Momentálně nevím – určitě by to nebylo na celou sezónu. Maximálně pár zápasů. Musím to ještě probrat s doktory, co bude s tím kolenem. Potřebuju pak fungovat – běhat, hrát hokej, abych nebyl jak kulička. Ale když to půjde, rád si půjdu zahrát.
Kromě Liberce – když se ohlédneme za tvou kariérou, je titul to, co převyšuje všechno ostatní?
Stoprocentně. Tehdy jsme sem, ještě se Šurym (Josefem Šuralem) přišli jako mladí kluci. Předtím jsme spadli s Brnem, takže to bylo něco nádherného. Pak přišel Kovy a hráli jsme Evropu – to byla nejlepší část mojí kariéry. Když jsem se pak vrátil do Liberce, už jsme na to nenavázali. Jednu sezónu jsme Evropu hráli, ale byl covid a bylo to takové zvláštní. Nejradši vzpomínám na ty začátky – a 200 zápasů za Liberec, to je krásný.
Máš nějaký zápas, který si budete pamatovat nejvíc?
Bylo jich hodně. V titulové sezoně třeba rozhodující zápas s Plzní – sice jsme ho nevyhráli, ale psychicky to byl nejtěžší zápas. Pak třeba zápas v Udinese nebo v Estorilu, takových bylo víc. Ale není to jen o zápasech, jde o zážitky mimo hřiště. Slovan byla vždycky velká rodina, dělali jsme skvělou partu a to mi bude chybět nejvíc.
Vtipkoval jsi, že po kariéře ti tchán drží místo v hospodě. To asi nehrozí?
Ne, hostinský nejsem. Na školení, jak načepovat pivo, jsem byl, takže to bych zvládl – ale jen jako záskok. Hospoda je velká řehole, vidím to na tchánovi, který tomu zasvětil život. Já doufám, že moje cesta bude pokračovat u fotbalu – tam můžu prodat zkušenosti a využít je.
Takže spíš nějaká manažerská role než trenérská?
Momentálně se jako trenér necítím. Nevím, jestli k tomu někdy dospěju. Rád bych ale třeba pomáhal útočníkům individuálně – to určitě ano. Ale že bych trénoval tým, to zatím ne. Možná jednou, nikdy neříkej nikdy, ale teď to tak necítím.
Plánuješ nějaký rozlučkový zápas?
Nepřemýšlel jsem nad tím. Spousta lidí mi říká, ať něco udělám. Třeba i lidi v Náměšti, kde jsem vyrůstal, kde mě táta naučil hrát fotbal. Možností je víc, uvidíme, jestli to bude mít smysl.
Řekl jsi něco klukům v kabině po zápase?
Řekl jsem jim pár slov. Je to takové klišé, ale ta kariéra uteče jako voda. Nedávno jsem sem přišel – a teď to končí. Musí být připravení, protože těch šancí nebude tolik. Když přijdou, musí je chytit za pačesy. Je horší chtít hrát a už nemoci, než když je to obráceně.
Přidal jsi se k Janů, Nezmarovi, Mikulovi a Papouškovi. Jak se cítíš v téhle společnosti hráčů s 200 a více zápasy za Slovan?
Je to čest. Pady (Tomáš Janů) je legenda, ten je odskočený. Ale i ti ostatní jsou skvělí hráči. Jsem rád, že jsem se k nim mohl zařadit.
