"Schovávali jsme se doma nebo ve sklepě," vypráví kluci z Ukrajiny
Byli to kluci, kteří žili jako všichni ostatní v jejich věku. Chodili do školy, ven s kamarády a hráli fotbal. Invaze ruských vojsk na Ukrajinu jim ale obrátila život naruby. "Když vpadla vojska do Kyjeva, utekli jsme do Polska," vypráví Míša. "My se ze začátku schovávali doma nebo ve sklepě," dodává Dmitrij z Oděsy. Vysvobozením jim byla evakuace do naší země. "Zavolal nám trenér, že můžeme odcestovat do České republiky. Z Oděsy jsme nejprve jeli trajektem do Rumunska, a poté autobusem přes Maďarsko a Slovensko až sem," popisuje dlouhou cestu. "My jeli z Kyjeva dodávkou do Polska a následně do České republiky," nechává nahlédnout, jak se ocitl na severu Čech Míša.
Momentálně spolu v Liberci trénují čtyři kluci z Kyjeva a osm z Oděsy. Do tréninkového procesu se zapojili přibližně po deseti dnech od příjezdu. Jejich dny jsou zde poněkud jiné než na Ukrajině. "Máme tu pravidelný režim. Snídaně, oběd, večeře. Doma jsme si to dělali, jak jsme chtěli a bylo to volnější," vypočítávají rozdíly. Kromě fotbalu se přes dopoledne věnují on-line výuce, která probíhá z Ukrajiny. Ve volných dnech pak poznávají město a okolí. "Jeli jsme například do Českého Dubu na exkurzi. V Liberci jsme byli v bazénu a prošli si centrum kolem liberecké radnice. Pojedeme také do Prahy, kam se těšíme," vyhlíží lepší zítřky.
Tím, že jsou mladíci ubytováni hned nad stadionem Slovanu, zavítali už také na domácí utkání (pozn. rozhovor vznikal před posledním domácím zápasem proti Sigmě). "Ano, viděli jsme dvě utkání. Proti Teplicím a Karviné. S Teplicemi se nám to moc nelíbilo, protože Liberec prohrál, ale výhra s Karvinou byla lepší," říkají noví fanoušci modrobílého klubu, kteří se s trenéry dorozumívají převážně v angličtině. Snaží se ale učit i náš jazyk. "Pár výrazů, hlavně z fotbalového prostředí, už umíme a rozumíme jim," pyšní se. Co se týče situace na Ukrajině, tu sledují a jsou v kontaktu s příslušníky rodin, kteří museli v zemi zůstat. "Nikdo neví, jak dlouho zde budeme. Pokud by to mělo být déle, nejspíš bychom už neměli on-line výuku z Ukrajiny, ale chodili do školy tady v Liberci," dodávají závěrem.
"Začátek byl těžký, ale zvykly jsme si," říkají maminky starající se o ukrajinské hochy
Mladíkům alespoň trochu ulehčuje nastalou situaci několik maminek, které jsou zde s nimi. "Začátek byl těžký, ale našly jsme si nějaký systém, zvykly si a teď už je to lepší," svěřují se dámy na začátek. Všichni byli ubytovaní v jedné z budov internátu nad stadionem, která byla už několik let nevyužita. "Musely jsme toho hodně uklidit. Během prvního měsíce se nám to povedlo. Také nám dovezli spotřebiče do kuchyně, neměly jsme trouby nebo lednice. Momentálně máme vše k základnímu životu," jsou vděčné alespoň za to málo, co zde mají. "Navíc spolupráce s panem Zachariášem je skvělá. Hodně nám pomohl a jsme mu velmi vděčné," děkují člověku, který je jedním ze strůjců celé této pomoci.
Jsou také rády za místo, kde momentálně žijí. "Pro kluky je skvělé, že jsou ubytovaní hned vedle fotbalového stadionu, v podstatě nad ním, když všichni hrají fotbal," usmívají se alespoň trochu. Když ale přijde řeč na situaci v zemi, výrazy se rychle promění. "Je to těžké. Máme na Ukrajině manžele a také rodiče. Situace je bohužel taková. Nic s tím neuděláme a musíme žít tak, jak to momentálně je," zůstávají statečné. Hodně jim také pomáhá starání se o kluky. "Je to práce na celé dny. Nejsme alespoň tolik myšlenkami na Ukrajině," vypočítávají. A jak se k nim chovají liberečtí občané? "Zatím máme jen pozitivní zkušenosti. Nikdo na nás nebyl zlý a kdo mohl, tak nám pomohl," děkují všem.
