Den D. V sobotu 12. května 2012 přijela na zaplněný stadion U Nisy Plzeň, před posledním kolem byly karty rozdány jasně. Slovan nesmí prohrát a titul, třetí v historii, bude náš. Asi všichni víte, jak to nakonec dopadlo...
Víte, co jste dělali na den přesně před 🔟 lety? My to víme přesně! Tehdy jsme na stadionu U Nisy v přímém souboji s Viktorií Plzeň bojovali o titul a nakonec jsme ho také získali - náš třetí! 🏆🏆🏆 #FCSL 💙⚽️
— FC Slovan Liberec (@FCSlovanLiberec) May 12, 2022
🎥 https://t.co/x6vksZdnmz pic.twitter.com/6XaBhUhnzW
„Byly to samozřejmě nervy. Ve středu jsme hráli v Jablonci, po zápase nás trenér Jaroslav Šilhavý zavřel na penzion Maruška v Jizerkách, abychom se koncentrovali. Trávili jsme hodně času spolu i mimo hřiště, což se odráželo v celé sezoně," vzpomínal Michael Rabušic, který dal během ročníku jedenáct branek.
„Nervozita samozřejmě byla, ale zdravá. Po celé sezoně jsme byli zdravě nabuzení, sebevědomí, na Plzeň jsme si věřili. Věřili jsme, že to zvládneme," pokračoval útočník, který přišel do Slovanu společně s Josefem Šuralem před startem podzimu. Na pažit nakonec vyběhla následující jedenáctka: Bičík - Gebre Selassie, Nezmar, Kelič, Fleišman - Bosančič, Vácha, Janů, Breznaník - Štajner, Rabušic, v průběhu utkání se do hry dostali i Šural, Musiol a Hadaščok.
„Během covidu jsem viděl záznam celého zápasu. Myslím, že jsme hlavně v první půli předvedli dobrý výkon, měli jsme šance. Postupem času, jak se blížila tíha okamžiku a pohár byl na dosah, jsme byli možná trochu víc nervózní. Ale David Bičík nás podržel, měl fantastické jaro a v některých situacích pomohlo i štěstí, když Plzeň trefila tyčku. To už k tomu tak nějak patří, byli jsme odměněni za celou sezonu a partu, táhli jsme za jeden provaz," popisoval ‚Rambo‘.
U Nisy bylo tehdy deset tisíc diváků, v bouřlivé atmosféře táhli modrobílé za triumfem, večer se pak společně slavilo před radnicí, jíž zahalilo velké logo Slovanu. „Oslavy byly bouřlivé," přiznává Rabušic. Někteří hráči kádru, jako Tomáš Janů, Jan Nezmar, Jiří Štajner nebo Zbyněk Hauzr zvedli pohár nad hlavu už podruhé nebo potřetí a měli s tím zkušenosti. „My mladší to vzali poctivě. Dá se říct, že jsme týden v kuse slavili. V noci byl kratičký spánek a scházeli jsme se na snídani, oběd. Napsali jsme si, že je oběd v Plzeňce a najednou tam zase bylo dvacet lidí," smál se útočník, který je spolu s Theem Gebre Selassiem jediným pamětníkem v současném kádru.
„Užili jsme si to fantasticky, hlavně my mladší. Díky partě, kterou jsme měli, se to jen umocnilo. Vzpomínám ale na celou sezonu. Přišli jsme se Šurym v létě, trenér Šilhavý nás měl dát dohromady, abychom hráli lepší střed tabulky. Najednou si to strašně sedlo a na jaře jsme hráli o titul, předváděli jsme hezký fotbal a spousta kluků měla životní formu," říká Rabušic a jmenuje: „Theo se vystřílel do Brém, Bréza (Breznaník) hrál famózně, Štajny měl fantastickou sezonu... Musel bych vyjmenovat fakt všechny.“
Vzpomínek se dochovala spousta, a to jak v paměti účastníků, tak na telefonech. „Videí je tam spousta. Doufám, že se někdy sejdeme a koukneme se na to. Myslím, že se budeme smát celkem dlouho," pokračuje tehdejší třetí nejlepší střelec po Štajnerovi (15) a Breznaníkovi (12).
Dnes je tomu přesně deset let. „Letí to, strašně moc. Jako včera si vybavuji vzpomínky, všechno je tak strašně čerstvé a živé. Pomalu bych mohl vyjmenovat každý zápas a jeho průběh, i když je to už 10 let, rád na to vzpomínám," pokračuje ‚Rambo’. „Je škoda, že další titul už nebyl. Tak, jak to zažili kluci, kteří měli dva, tři. U mě je to ten jediný, a i proto je to tak živé... Pak přišly úspěchy v Evropě, ale titul je jen jeden. Budu na to vzpomínat do konce života.“
