Úvodem shrňme, jaké jsou tvoje běžné starosti. O co se ve Slovanu staráš? Kompletně zajišťuji chod B-týmu, od hráčských smluv, tréninkových hřišť, soustředění, až po zápasy. K tomu pomáhám Jirkovi Neumanovi ohledně některých starostí s áčkem a dostal jsem na starost také kompletní akademii žen, kterou se snažíme přiblížit k úrovni Sparty, Slavie a Slovácka. Půjde o běh na dlouhou trať, ale věřím, že se nám to zatím docela daří. Nechci tím každopádně říct, že by fungovala špatně, jen je potřeba neustále pracovat na zlepšení.
Při zápasech Slovanu v Evropské lize ti každopádně přibyly některé další role a vše začalo Gentem... Před utkáním nám vypadli dva téměř nejdůležitější lidé, kteří se starají o chod týmu. Museli jsme den před utkáním materiálně kompletně zajistit hostující i naše mužstvo. K tomu jsem tak nějak spadl, bylo potřeba situaci řešit rychle, často po telefonu. Nakonec se vše stihlo a kluci snad díkybohu neviděli žádný rozdíl oproti standardu, oddychli jsme si.
Tím ale nahuštěný program nekončil. Co následovalo v Bělehradě? Tam to bylo ještě náročnější, protože se veškerý servis musel přesunout do ciziny. Když si vzpomenu na hráčskou kariéru, ani jsem si neuvědomoval, kolik je kolem týmu práce a co všechno pro hráče musí realizák vytvořit. Zkušenosti mi ale pomohly: věděl jsem, o co jde a lehce si vše zažil. Zásadní bylo dostat veškeré bedny s vybavením, které s sebou taháme, do Bělehradu po dost komplikované trase – Liberec, letiště, letadlo, autobus, hotel a stadion. To samé samozřejmě i cestou zpátky. Šlo o náročnou záležitost, nezávidím lidem, kteří to běžně dělají, ale poprali jsme se s tím velmi dobře. Všichni pomohli a to je právě podle mě velká výhoda Slovanu.
Lidé v klubu se znají a pomáhají si... Když přijde problém, popereme se s ním všichni společně a to nehledě na pozice. Děláme maximum, aby vše klaplo a bylo to připravené správně. Vážně velká devíza klubu, nemyslím si, že by to až v takové míře fungovalo jinde. Právě to Slovan tlačí k úspěchům. Týmový duch.
Povinnosti se každopádně nabalovaly, protože před zápasem v Hoffenheimu byl poslán do karantény téměř celý realizační tým. Jak jste situaci zvládli? Bylo toho hodně. Pomohl nám klubový autobus, který jsme vyslali souběžně s letadlem od stadionu a výrazně jsme si tím ulehčili práci. Materiál se nabalil a čekal na nás na hotelu, kde jsme bydleli. Řidiči nám velmi pomohli. Zároveň jsem se stal úplnou náhodou asistentem, protože jsme den před odletem zjistili, že zbyl na lavičce vlastně jen Pavel Hoftych.
A tobě navíc připadla další role asistenta... Se vším respektem říkám, že jsem k tomu přišel jako slepý k houslím. Nebál jsem se toho, s trénováním mám zkušenosti, spíš jsem se těšil. Říkal jsem si, že jde o takovou odměnu za věci, které teď momentálně všechny kluby musejí zažívat. Každopádně Pavlovi (Hoftychovi) jsem se do ničeho nemontoval, jel jsem si výjezd užít, protože kdo může říct, že dělal asistenta na zápase Evropské ligy... Všichni hráči tuto soutěž chtějí hrát a trenéři zase trénovat. Byl jsem za takovou šanci rád. „Hofťa“ mi řekl, co mám dělat na předzápasovém středečním tréninku, taktické přípravě – dopoledním rozběháním ve čtvrtek a přímo před utkáním jsem kluky už jen rozcvičoval. Následně si vše trenér převzal, v průběhu duelu už mi ani nic dalšího nepříslušelo dělat.
Řadu hráčů byla povolána z B-týmu. Bylo to pro tebe o to snazší, že ji s většinou hráčů pracoval a dobře se znáte? Bavili jsme se o tom před zápasem s „Bobem“ (fyzioterapeut Michal Konečný), který s námi také vyrazil do Hoffenheimu, přišlo nám to trochu komické. Zasmáli jsme se tomu, jak je fotbal krásný, nevyzpytatelný a rychlý. Během jednoho dne se kluci mohli dostat z nuly na sto procent do Evropské ligy. Říkali jsme si, že si to tam chceme užít. V Hoffenheimu mají krásný stadion, fotbalová kultura je v Německu trochu někde jinde než u nás nebo v Srbsku. Škoda, že nemohly být tribuny plné lidí, i když tentokrát šlo asi spíš o naší výhodu... „Bobovi“ děkujeme za práci, kterou odvádí, ať už u B-týmu, nebo teď jako výpomoc u áčka. Vážně jsme rodinný klub, kde se nikdo neptá co a jak, ale všichni přidají ruku k dílu.
To nejlepší přišlo na půdě Teplic, kde Slovan ubojoval tři důležité body... Když to řeknu na férovku, kdybych se pětadvaceti libereckých osob zeptal před začátkem, jak tipují výsledek... No, asi bych dostal odpověď, že by byl bod zlatý. A nám se podařilo vyhrát. Když rozhodčí ukončil zápas, na všech včetně hráčů, realizáku a vedení klubu bylo vidět nefalšované štěstí. Takový pocit: tyjo, ani jsme nedoufali, že by se to mohlo stát, ale máme tři body... Možná trochu odměna za to, že jsme si museli poslední pohárové zápasy vytrpět, kluci utkání ubojovali a trenéři je takticky připravili výborně, navíc celý průběh i uřvali. Všichni byli po utkání šťastní jako malé děti.
Teď by se mělo pracovní nasazení pomalu vracet k normálu, že? Ano, teď se situace uklidní, což je v této době trochu divný pojem. Vrací se lidi, kteří byli nemocní a jsou rádi, že mohou být zpět. Začnou si práci zase naplno užívat. Chtěl bych jim každopádně poděkovat, protože to určitě nebylo tak, že by byli doma a nic nedělali. Spoustu věcí zvládli na home officu, zařizovali Evropskou ligu i utkání v Teplicích. Řekl bych, že to pro ně bylo ještě náročnější, než kdyby byli na místě s týmem. Vynaložili dvojnásobné nasazení – a možná i stres – na to, aby vše proběhlo. Každopádně obecně si vypomáháme pořád, když je něco potřeba. V tom situace zase tolik rozdílná nebyla.
Díky zvláštní situaci bude alespoň na co vzpomínat. Bude, určitě. To se jen tak nezažije, ale na druhou stranu doufám, že už se nic podobného nebude muset zažít. (směje se)
Poslední dotaz a zároveň malá odbočka zpátky k úvodu. Jak i díky svému zapojení vnímáš růst ženského fotbalu? Když se koukneme na ostatní vyspělé státy v Evropě, a osobně mám častý kontakt s Německem, ženský fotbal je u nich na vysoké úrovni. Je lépe organizovaný než v Česku. Každý bundesligový klub z první, druhé a možná i třetí ligy má svoji dívčí akademii. Ligu mistryň také vyhrávají tamní kluby, jako třeba silný Wolfsburg. Ženský fotbal je teď ale určitě na vzestupu i u nás. Stává se nedílnou součástí našich klubů a troufám si říct, že do tří čtyř pěti let o něm budeme hodně slyšet. Podporuje ho i UEFA, která si o něm přeje rozšířit povědomí. Na českých prvoligových a druholigových klubech teď leží práce, dívčí akademii musí mít a snažit se ji budovat. Existuje spousta malých holek, které fotbal chtějí hrát, což vidíme v naší přípravce a u žaček. Těší nás to, jde ovšem také o závazek, že musíme dělat svou práci dobře. Tak abychom připravili nastupujícím generacím minimálně základní pozici.
