Bylo to hodně emotivní, hlesl po posledním zápase kariéry zkušený Erich Brabec

Erichu, rozloučil jste se s kariérou aktivního hráče. Cítil jste, že by to už dál nešlo?
Možná by to šlo, ale vše už spělo k tomu, abych svou kariéru zakončil. Už je čas, aby začali hrát jiní hráči, což bylo koneckonců na jaře ve Slovanu nebo na podzim v Bohemce vidět. Člověk musí být trochu soudný a uvědomit si, že už je čas skončit.

Na konci kariéry jste vyhrál pohár, pomohl Slovan zachránit, loučíte se tedy úspěšně?
Když se na to podívám takhle, tak ano, i když samozřejmě když jsem do Liberce přicházel, chtěl jsem pomoct hlavně na hřišti. Nakonec z toho byla hlavně výpomoc v kabině. Ale i tak jsem za to moc rád, že jsem tu mohl být a pomoct klukům, trenérům a vůbec klubu, aby zůstal v lize a zahrál si v další sezoně poháry.

Jak důležitá byla vaše role v kabině?
To není otázka pro mě, to musí posoudit jiní. Ale já si to užíval. Po tom, co se stalo v Třinci, se kluci oprostili od svých problémů a ega, každý začal u sebe a právě to nám pomohlo k tomu, že jsme se tři kola před koncem zachránili a ještě vyhráli i pohár.

Co plánujete teď po kariéře?
Teď? Půjdu na večeři se všemi z klubu. A pak se uvidí. Vím, kam tím míříte, uvidíme, co přinesou následující týdny a měsíce. Teď se určitě budu věnovat rodině, mladší dcera mě ani nechtěla pustit na rozhovor (smích). Už se na to moc těším, určitá etapa sice končí, ale věřím, že něco hezkého zase začne. Fotbal jsem dělal dvacet let, takže doufám, že jsem něco zažil a můžu to předávat dál. Proto bych u něj i rád zůstal.

Jak jste se cítil po závěrečném hvizdu, když jste si uvědomil, že je to naposledy?
Bylo to hodně emotivní. Jsem moc rád, že mi kluci připravili takovou rozlučku, jako připravili v Jihlavě Blážovi. Tam nás porazili 4:0, já se zase loučil výhrou 5:1. Kluci k tomu po oslavách výhry v poháru přistoupili zodpovědně a myslím si, že na hřišti nebyl nikdo, kdo by nezasloužil absolutorium. Ten výkon byl fantastický, mohli jsme dát klidně i víc gólů. A diváci se určitě fotbalem museli bavit.

Navíc symbolicky došlo k takovému střídání generací, za Budějovice nastoupil syn vašeho někdejšího spoluhráče, Rudolfa Otepky.
To je pravda, také jsem se Adama Varadiho před zápasem ptal, jestli je to jeho kluk. S Rudou jsem hrával ještě v Drnovicích. Tam jsem vlastně před dvaceti lety ve 30. kole nastoupil v dresu Českých Budějovic, takže to mělo takový zvláštní nádech. Teď se mi mluví velmi těžko, protože mi teprve dochází, že to všechno končí.

Nemrzí vás jako rodáka z jižních Čech, že jste se loučil zrovna proti Budějovicím, které sestupují?
Ne, to ne. Když to mělo být zrovna teď proti Budějovicím, tak to tak mělo být. Pokud se tam asi něco nezmění, bude ten klub pořád pendlovat mezi první a druhou ligou. Já jsem měl možnost poznat spoustu klubů a tady ve Slovanu jsem našel fantastické zázemí a kluky, kteří fotbal chtějí dělat, byla by tedy hrozná škoda, kdyby Liberec v lize chyběl.

Když se ohlídnete za svou dlouhou kariérou, na co vzpomínáte nejraději?
To je těžké říct. Samozřejmě na trenéry, kteří mě vedli. Poprvé mi dal šanci v lize Pavel Tobiáš, pak v Drnovicích Pavel Večeřa nebo později Karel Jarolím ve Slavii. To bude znít možná divně, ale hodně mi dal a posunul mě zase někam jinam. Ty dva roky pod ním byly super. Pak další trenéři ve Spartě nebo tady... Jsem moc rád, že jsem mohl spoustu výborných trenérů, hráčů a celkově lidí kolem fotbalu mohl poznat a snad to nyní dokážu ještě zúročit.