FC Slovan Liberec | Lukáš Plšek: Chceme vychovávat slušné lidi, práce ve Slovanu mi dávala smysl
Menu Další Zavřít Zavřít
23.10.2023

Lukáš Plšek: Chceme vychovávat slušné lidi, práce ve Slovanu mi dávala smysl

Redakce
Liberec – Čína, stáže v Anglii, Španělsku, Rakousku i Chorvatsku. Trenér Lukáš Plšek se vrátil před sezonou do Slovanu, v němž působil naposledy před devíti lety. Jeho rukama už tehdy prošla spousta hráčů, kteří sahají po prvoligových zkušenostech. Kouč kategorie U16 v obsáhlém rozhovoru popisuje, jaká byla jeho fotbalová cesta, a jak je na tom akademie našeho klubu v porovnání s okolím. „Jsme o parník dál než před lety,“ říká mimo jiné.

Do Liberce jste se vrátil po devíti letech. Pojďme možná začít původním angažmá, kdy jste ve Slovanu trénoval a jaké kategorie?
Začal jsem v sezoně 2010/11 u ročníku 2001 v tehdejší kategorii U11. Po této sezoně Slovan vytvořil akademii, načež jsem přešel jako profesionální trenér k ročníku 1998 do kategorie U14. Pak jsem se zase vrátil zpět ke svému předchozímu týmu. Pamatuji si, že jsem do týmu ročníku 1998 přivedl Lehoczkého, a mýma rukama prošla spousta dalších hráčů jako třeba Míra Dvořák, Pavel Baláž, Michal Král, v mladším z ročníků jsem vedl třeba Tomáše Polyáka, Radima Černického a další řadu kluků, již teď hrají různě po okolí, určitě bych nechtěl na nikoho zapomenout. V tomto ročníku také do kategorie U13 hrála skvělá Eliška Sonntagová, která dnes obléká dres Sparty Praha i reprezentace žen.

Byl jste dokonce také na stáži u áčka pod trenérem Davidem Vavruškou, že?
Ano, bylo to v situaci, kdy do Slovanu přišlo trenérské duo Josef Csaplár – Jiří Kotrba. Odstartovalo to personální změny, jejichž výsledkem byl můj konec u ročníku a přebrání týmu šéftrenérem Martinem Janošíkem, který předtím žádnou kategorii přímo nevedl. Přemýšlel jsem, jak naložím s časem, měl jsem v jarní části víceméně volno. Zůstal jsem v tu chvíli v Liberci, a v době, kdy trenérské duo u A-týmu skončilo, jsem se domluvil s Davidem Vavruškou a Janem Nezmarem, jestli by bylo možné, abych čas mohl využít pro seberozvoj v prostředí první ligy. Vyšli mi vstříc, nebyl jsem úplně u všeho, ale snažil jsem se nechybět na trénincích áčka. Tehdy jsme hodně o všem komunikovali s hlavním trenérem. Slovan se tehdy zachránil v lize, a taky vyhrál zatím poslední trofej v domácím poháru, což pochopitelně moje zásluha nebyla.

Pak se vaše cesty se Slovanem rozdělily. Mohl byste shrnout, kde jste působil poté?
Šel jsem dělat asistenta Romanu Skuhravému do druholigového Varnsdorfu, čehož si doteď velmi vážím. To byla ta sezona po postupu - nepostupu… Podzim se nám moc nepodařil, takže jsme v klubu po půlroce skončili a mě čekala další půlsezona řešení, co dál. Využil jsem toho mimofotbalově, bydlel jsem půl roku v Anglii, abych si rozšířil rozhled a jazykové možnosti. Během tohoto období jsem dostal nabídku jít do Benešova u Prahy k mladším dorostencům U17 a zároveň jako šéftrenér SCM. Hodně jsem zvažoval, jestli nezůstat na ostrovech, ale nakonec jsem se rozhodl pro návrat. V Benešově jsem zůstal téměř dvě sezony a pak přišla rychlá, velmi přímá nabídka na působení v Číně. Přijal jsem ji. Byla to pro mě zajímavá zkušenost, úplně jiné prostředí. Navíc jsem v tu chvíli už věděl, že dál v klubu pokračovat nebudu.

Ne každému se podaří s fotbalem podívat do Číny… Jaké to bylo?
Šlo o projekt FAČRu, jehož cílem byl rozvoj tamních hráčů v rámci školního fotbalu. V Číně prakticky nemají mládežnické soutěže tak, jak je známe z Evropy. Všechny fotbaly jsou při škole, zároveň nedochází na moc konfrontací mezi jednotlivými školami. Víceméně se týmy jednou za rok sejdou na velkém turnaji, který chce každý vyhrát.

A tam přichází na řadu zahraniční experti.
Školy si najímají zahraniční experty proto, aby zvýšily pravděpodobnost vítězství. Myslí si, že se kvalita skokově zvýší, což samozřejmě takto nefunguje. Součástí projektu bylo také školení trenérů, na kterém jsem se nakonec nepodílel. První tři měsíce jsem strávil na severu Číny ve Vnitřním Mongolsku ve městě Ulanhot asi 400 kilometrů od mongolských hranic. Škola, která zaštiťovala program, si říkala univerzita a byla pro chlapce dorosteneckého věku mezi 16 až 19 lety, takže obdoba naší střední školy. Studijní obor se jmenoval přímo fotbalista, alespoň tak mi to bylo prezentováno. Kluci se zkrátka po základní škole rozhodovali, čím se stanou a někteří si vybrali fotbal. Byli tam kluci i holky třeba z Pekingu, to je zhruba dvě hodiny letadlem, potkal jsem tam jednoho fotbalistu i z Kantonu. Studenti tam bydleli celý rok na internátu, domů se dostali jednou za rok na zhruba týden. Školy s tímto programem byly v celé Číně asi tři, to byl také důvod, proč se do nich stahovali hráči z celé země. Po prázdninách jsem pak pokračoval více na jih, kousek od Šanghaje, tentokrát u dětí 6-12. Měl jsem také možnost strávit několik týdnů v akademii ligového klubu Tianjin Quanjian, který se dnes už jmenuje jinak. To bylo u kategorií U14 a U16.

A co fotbalová kvalita?
Ve srovnání s podmínkami, které tu máme, to úplně porovnávat nejde. V momentě, kdy plošně v Evropě prochází hráči tréninkovým procesem tak, jak ho známe, zhruba od 8 let a jsou schopni fotbal nějak vnímat, vypadá kvalita v 16 letech úplně jinak, než když ten proces neprobíhá. Zajímavé bylo, že v Číně opravdu podobné projekty podporují, nebojí se do nich investovat peníze, což je důvod, proč tam působí řada zahraničních subjektů z nejrůznějších koutů světa. Každý trenér je přilepený na nějakou školu a tak to tam funguje. Úplně nevím, jak to v zemi vypadá po koronaviru, myslím, že se v příštím roce stane zase malý trenérský boom, ale už nebude takový.

Po Číně následovala Sigma Olomouc, že?
Vrátil jsem se zpět, projekt se zastavil na straně Číny. Měl jsem možnost pokračovat v jiném projektu, řešil jsem nabídku stát se ředitelem vznikající akademie v Keni, nic z toho ale nebylo dotažené, poté však přišlo výběrové řízení do RFA (Regionální fotbalové akademie Olomouckého kraje). Přihlásil jsem se a vybrali mě. S oblibou říkám, že jsem na výběrku byl asi jediný, když mě vybrali, ale vím, že jsme tam seděli asi v pěti. Působil jsem tam poslední čtyři sezony jako hlavní trenér kategorie U14 a U15, vždy lichého ročníku 2005, 2007 a teď naposledy 2009. Byl jsem zároveň hlavní trenér v regionálce a u toho jsem dělal asistenta klubovému trenérovi v Sigmě, který zase pracoval jako můj asistent v regionálce. Měli jsme takto prohozené role, výsledkem naší společné práce s ročníkem 2007 bylo vítězství v závěrečném turnaji Regionálních akademií o Pohár Karla Poborského, finále bylo snad i v televizi.

Pro porovnání, v Libereckém kraji takovou akademii mimo kluby nemáme.
Myslím, že je to trochu škoda, jde o vynikající projekt. Kromě sportovní stránky a příležitostí pro nejlepší hráče kraje, projekt přináší i výhody samotnému klubu, na který je napojený, klub má v kategoriích U14 a U15 od FAČR zaplacené plně profesionální realizační týmy, fyzioterapeuta, kondičního trenéra, trenéra brankářů, hráči mají servis na úrovni zahraničních akademií. Navíc je to spojené s know-how, způsobem práce. Skvělá, solidně uchopená myšlenka. Za mě to přináší nejen klubům, které se mohou o regionálku opřít, ale i celému fotbalovému prostředí, docela dost benefitů. Projekt v této podobě ale pod tlakem nutnosti šetřit peníze pravděpodobně skončí, osobně si myslím, že by se měl naopak rozšířit, ale peněz je v mládežnickém sportu obecně zoufale málo.

Absolvoval jste kromě Číny ale také další zahraniční stáže. Kam všude jste se s fotbalem podíval?
Když jsem byl v Anglii, jeden můj kamarád působil na studijním pobytu ve Valencii a dělal asistenta u U14 v Levante. Já tam strávil na stáži týden. Španělský fotbal vypadá maličko jinak, překvapilo mě, kolik dávají mladším kategoriím taktiky. Čekal jsem, že to bude přesně obráceně, že důraz bude spíš na individualitu. Ale mají ho na obojí. Pak jsem měl možnost v Anglii nakouknout na dva dny do Luton Town, kde dělali dovýběr hráčů do dorosteneckých kategorií. S kolegou z regionálky Sváťou Valentou jsme byli loni na jaře na stáži v Rapidu Vídeň. To byl velmi příjemný týdenní vhled do klubu. Opravdu nás nechali nahlédnout všude, kde jsme chtěli, velmi mile nás přivítali, a byli velice vstřícní a sdílní. Naposledy jsme se, ještě v doprovodu kondičního trenéra regionálky Michala Ponížila, vydali vloni na podzim na týden do Dinama Záhřeb. Musím uznat, že šlo také o zajímavý pohled do kuchyně klubu, který vytváří pravidelně hráče s vysokou cenovkou.

Po mnoha nabraných zkušenostech jste se vrátil do Slovanu. U jaké kategorie působíte? A co jsou cíle?
Dostal jsem nabídku, které si velmi cením, aktuálně působím u šestnáctky. Hrajeme dorosteneckou divizi, výsledkově i herně se nám daří, máme čas na všem pracovat, a věnovat se věcem do hloubky, nejsme pod tlakem. Pro hráče by však bylo lepší hrát o soutěž výš. Postupový cíl záleží na U18, pokud se jí povede postup, současná patnáctka by už hrála Českou ligu dorostu. Kluci, které trénuji, by měli – v případě že se vše povede – v příštím roce hrát celostátní dorosteneckou ligu U17. Můj cíl je na to hráče připravit.

V realizačním týmu máte jedno zajímavé a známé jméno, Tomáše Malínského. Jak spolupracujete a jak se do nové role zapojil?
Dohodli jsme se v létě. Musím říct, že spolupráce je od samého začátku výborná, Tomáš má spoustu hráčských zkušeností z nejvyšších pater, zná prostředí, a zároveň si sedíme také lidsky. Jsou věci, na které se od začátku můžu spolehnout a vím, že fungují. Tomáš je pracovitý, s výborným přístupem v kabině, jsem hrozně rád, že mám vedle sebe takového člověka.

Jak vidíte posun liberecké akademie v čase? Je něco, v čem jste dál?
Proběhly od té doby určité personální změny. Co se týče struktury a způsobu práce, myslím, že jsme o x parníků dál než před lety. To samozřejmě nemusí být vina lidí, kteří tu pracovali předtím, ale vývoj je znát, a celkově se to hodně posunulo dopředu. Hlavně způsob a jednotnost toho, jakým způsobem o fotbale přemýšlíme. Existuje herní koncept, strategie, která je detailně rozpracovaná po kategoriích. Definuje, jakým způsobem chceme hráče vychovávat, jaké k tomu máme prostředky, čeho chceme využívat a na jakých principech to celé chceme postavit. Je současně velmi srozumitelně odprezentovatelná komukoliv, kdo do klubu přijde. To je věc, kterou drtivá většina klubů v Česku nemá, v tomto případě je Slovan dál. Byl to jeden z důvodů, proč jsem se rozhodl pro návrat do Liberce. Na základě všeho řečeného mi to dávalo smysl.

Nejvyšší kategorie U19 minulou sezonu postoupila zpět do nejvyšší soutěže. Je to u vás v dorosteneckých kategoriích významná okolnost toho, kam s ročníky směřovat? A jak je připravovat na nejvyšší soutěž?
Je to pravda. Když se podíváme, co má být výsledkem naší práce, potvrzuje se to. Měl by to být hráč, který buď nastoupí nebo bude hrát za A-tým, což ušetří peníze sportovnímu úseku za nákup jiného hráče, nebo bude profi fotbal hrát někde jinde, což zase může přinést klubu ekonomický profit. Pochopitelně je potřeba do celého úseku mládeže také adekvátně investovat. Chceme ale v první řadě vychovat slušné lidi a ti, když budou mít štěstí, budou hrát profi fotbal. Je jasné, že připravit hráče na ligu je jednodušší se zkušenostmi z celostátních nejvyšších soutěží. Možnost konfrontace s kvalitnějšími týmy u nás, ale také v zahraničí, hraje velkou roli.

Zmínil jste, že není vaším cílem pouze fotbalová složka, ale také lidská. Jak v tomto ohledu fungují dorostenecké kategorie společně se školami? Mají hráči individuální plány?
Se školami jsme v kontaktu, sám jsem měl teď dva rozhovory. Ne že bych musel řešit nějaký problém hned na startu, spíš jsme se chtěli poznat, abychom o sobě věděli (úsměv). Na vzdělání klademe velký důraz, nechceme vychovat nevzdělaného fotbalistu. Ne každý bude jedničkář, je potřeba se na to trochu dívat i optikou schopností těch hráčů. Nikoho samozřejmě nepodceňujeme, ale jde nám o to, aby kluci pochopili, že i když se jim povede přechod do velkého fotbalu, a budou mít jakousi kariéru, pořád musí myslet na to, že fotbal věčně hrát nebudou. Navíc jim chození do školy přináší i jakýsi řád do života, což se promítá i do fotbalu, celé to potom lépe funguje. Všichni víme, jak se na konci prázdnin těšíme, až půjdou znovu do školy… Civilní vzdělání je důležité stejně, jako schopnost se po kariéře přesunout do jiné role, často i mimo fotbal. Zmíním znovu příklad Tomáše Malínského. Řeší poslední možnost revitalizovat své koleno, ale už se tak trochu připravuje na to, že to třeba nemusí dopadnout, byť bych mu to z celého srdce přál. A řeší také své působení v rámci „normálního“ života. Připravuje se na svoji civilní pozici, můžu asi prozradit, že se z něj pomalu stává skvělý barber, čímž podle mě dává také dobrý příklad hráčům, že nehrát fotbal, a mít jiné zaměstnání, není ostuda. Škoda, že o můj účes je už postaráno…(smích).

V minulém týdnu proběhl speciální trénink i za účasti hráčů vaší kategorie, na který dorazili členové realizačního týmu ligového áčka. Jak tuto akci hodnotíte?
Pro kluky bylo určitě skvělé trénovat pod vedením trenérů áčka, je to nový impulz, a také signál propojení profi úseku s mládeží, což je pro tento klub velmi důležité. Mládež a dospělý fotbal se nesmí dělit, ale naopak spojovat. Já osobně jsem měl s Michaelem Rabušicem na starosti útočníky, ale víceméně to Rambo vedl sám, pro kluky určitě zážitek, trénovali s chutí a nasazením, jako vždy.

Fotogalerie


  Zobrazit kompletní fotogalerii

Generální partner
Preciosa
Prémiový partner
Tipsport
Hlavní partneři
T-Mobile Renomia AUTO KP Plus Pregis Canis Pivovar Svijany
Další partneři
Břízky - Euroseal Pepsi
Mediální partneři
Hattrick Náš region